Propast času III. - Impérium

Chlapec se poprvé nadechl studeného vzduchu a okamžitě se rozkašlal. Vyprskal přitom zbytek plodové vody. Roztřásl se zimou, bezzubé čelisti začaly drkotat. Máchal pěstičkami a dožadoval se tepla. Konečně se ozval i pláč. Ve skutečnosti to byly sprosté nadávky plné vzteku, ale jelikož ještě neměl dostatečně vyvinuté hlasivky, rozněžnělé lidské matce by to jako pláč připadalo.

     Sonda se kolem malého růžového tělíčka ovinula a zahřívala ho. Předávala však poslední zbytky tepla – svůj úkol již splnila a pomalu umírala.

     Ozvalo se zašustění listí. Chlapeček přestal vřískat a zaposlouchal se.

     Objevila se vlčice.

     Zvědavě se sklonila k tomu zvláštnímu uzlíčku a očichávala mu obličej. Chlapci připadal nestvůrně obrovitý. Vycenila zuby a opatrně do nich uchopila sondu i s miminkem. Vytrhla ji ze země a odklusala do hloubi lesa. Sama měla dvě malá vlčata, právě se je chystala odstavit od mléka a naučit na maso.

     S uzlíčkem v tlamě vběhla do nory pod padlým smrkem. Chlapeček ve tmě vyvalil oči. V noře bylo horko a páchla pižmem divokých šelem. Vlčice chlapce položila. Vlčata se k němu hrnula, dostala neodolatelnou chuť tu věc očichat a olízat. Matka však jedno po druhém popadla za kožich a vynesla ven. Odklusala s nimi hluboko do lesa, kde je upustila. Vlčata v nezvyklém prostředí kňučela, ale jejich matka, která by za ně ještě před půl hodinou položila život, se bez jediného ohlédnutí rozběhla zpět k noře. Zemřou hlady nebo je sežerou jiní predátoři, ale to jí bylo lhostejné, nyní měla nový smysl života. Netušila jak nebo proč se jí v hlavě uhnízdil. Musela chránit a zbytky mléka krmit lidské mládě, na tom jediném nyní záleželo.

     Nemohla tušit, že nad ní neustále krouží vážka, která z ní nespustí své elektronické oči.

     Dítě odkojené vlčicí – Toně by ten paradox připadal nadmíru podezřelý.

xxx

Když zavěsila, znovu vyhledala Marcellovo jméno a bez valného očekávání zmáčkla zelené sluchátko.

     Zajímavé, nikdo na konci dvacátého prvního století nemohl tušit, co ten symbol znamená, přesto se nezměnil…

     Telefon zvonil a opět ho nikdo nebral.

     Marcellus byl známý ochlasta, pocházel však z vlivné rodiny, proto ho uklidila tak daleko na sever. Jestli to nezvedá, protože vyspává opici, tak ať si jí nepřeje!

     Tón vyzvánění se přerušil – někdo to na druhé straně zvedl.

     A Toňa dala průchod zadržovanému vzteku: „No konečně, legáte! Proč mi nezvedáte telefon? Kde jste?“

     Na opačném konci bylo ticho. Silný vítr nebo bouře občas dokázaly spojení přerušit.

     Ne, spojení fungovalo, Toňa slyšela čísi dech.

     „Haló? Slyšíme se?“

     „Mluvíš anglicky?“ ozval se neznámý hlas. „Latina mi moc nejde.“ Byl mužský, vysoko posazený a se zvláštním přízvukem.

     „Kdo jste?“ odpověděla v angličtině.

     Opět se ozývalo jen jaksi namáhavé dýchání.

     „Kde je legát Marcellus?“

     „Říká se o tobě, že jsi pěkná.“

     „Poslouchej, ty hňupe, jestli jsi telefon ukradl, tak –“

     Ve sluchátku se ozval řev. Toně při tom zvuku vstaly chloupky na zátylku.

     Řev ustal stejně náhle, jako začal. Do éteru se opět vrátil cizí dech. Jako by mluvčí trpěl velkou nadváhou.

     „Tohle byl Marcellus, kočičko.“

     Toňa svírala uzdu, až jí zbělaly klouby. Pretoriáni po ní ostražitě pokukovali.

     „Kdo jste?“

     „Bůh.“